1. Objevte Toyotu
  2. Novinky
  3. V Toyotě na celý život. Co ji přimělo zůstat v jedné práci 29 let?
Chci...

V Toyotě na celý život.
Co ji přimělo zůstat v jedné práci 29 let?

19.12.2023
 
 
Do české Toyoty nastoupila Daniela Štěrbová jen rok po jejím založení a pracuje tu dodnes. Jak se během té doby práce pro automobilku změnila a co ji přimělo zůstat a žádné jiné zaměstnání si už nikdy nehledat?

Bylo úterý 4. října roku 1994, když Daniela Štěrbová poprvé otevřela dveře jedné kanceláře v pražské Švehlově ulici, kde tehdy sídlilo české zastoupení automobilky Toyota. V té době tady pracovalo pouhých 10 lidí a ona se stala jednou z nich. Měla tehdy čerstvě po škole, za sebou jen pár brigád a teprve si zvykala na dospělý pracovní život. „Vzpomínám si, jak jsem poprvé přijela na školení do Japonska a zírala, jak každý článek výroby i distribuce dokonale funguje. Opravdu jsme se od Toyoty měli co učit,“ směje se dnes.

Toyota jí do cesty vstoupila zřejmě v pravý čas. „Přitom to byla spíš náhoda, práci jsem tehdy hledala přes agenturu. Že se tu zdržím tak dlouho, jsem vážně nečekala,“ vzpomíná Daniela, která má dnes na starosti logistiku náhradních dílů a příslušenství.

Vzpomínáte si, jaké byly vaše první pocity z práce v Toyotě?

Tehdy jsem byla vyjukaná, bylo to moje první opravdové zaměstnání, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Brzy mi ale došlo, jaké jsem měla štěstí. Našimi přímými šéfy tehdy byli Japonci, takže práce byla z velké části v angličtině, kterou jsem tehdy tak úplně neovládala. Nechali nás ale učit se za pochodu, absolvovat kurzy. Dodnes oceňuji, jak je tato firma velkorysá a jak nechala své lidi rozvinout.

Co vás v Toyotě tak dlouho udrželo?

Určitě přístup zaměstnavatele. Byli jsme mladý kolektiv a stali se z nás kamarádi. Pořád jsme něco podnikali, proto nás vždycky spojovalo mnohem víc než práce. A tahle soudržnost i legrace v týmu vydržela dodnes. Dokonce i když někdo nastoupí nově, rychle se mezi nás zapojí a zapadne. Zároveň jsem pochopila, že v té firmě jsou vizionáři. Ze začátku jsem několikrát byla špatná z toho, že končí nějaký model, ale vždycky se nakonec ukázalo, že v Japonsku dobře vědí, co dělají a mají každý krok promyšlený.

Jak se v průběhu let měnila náplň vaší práce?

Jak firma rostla, moje pracovní povinnosti se nabalovaly. Začínala jsem tím, že jsem přijímala objednávky a telefonovala, což dělám více méně dodnes, ale přibyla spousta dalších projektů. Školím dealery, podílím se na implementaci nových postupů z evropské či světové centrály. Zásadně se během té doby změnily technologie. Pamatuji si, jak jsem faxovala objednávky do Japonska tři měsíce dopředu, půjčovali jsme si tu obrovský mobilní, nebo spíš kufříkový telefon.

Čím jste chtěla být, když jste byla malá? Odpovídá to nějak tomu, co děláte dnes?

Moc ne, i když si nevzpomínám, že bych jako malá měla nějaké vysněné povolání. Vystudovala jsem ale technický obor, což je sice úplně něco jiného, ale k techničtějším věcem jsem asi tíhla odjakživa.

Na jaké auto z celé té doby vzpomínáte nejraději?

Určitě na svoji Corollu z roku 1997, kterou mám ještě doma, je plně funkční a jezdí. Pochází z úplně poslední série vyrobené v Japonsku, potom se výroba přesunula do Evropy.

A na kterou z přicházejících novinek se nejvíc těšíte?

Určitě na rozšíření nabídky plně elektrických aut. A na to, až se nám povede přesvědčit zákazníky, že je to správná cesta. Ne jediná, ale určitě dílčí a smysluplná.

Daniela však není jediným zaměstnancem, který v Toyotě zůstává takhle dlouho. Služebně druhým nejstarším zaměstnancem je Martin Jirků, který nastupoval v červnu 1995 a dnes pracuje na pozici Regional IT Infrastructure Manager, který má na starosti provozní část IT. „Je to vlastně moje první práce v životě. Než jsem nastoupil do Toyoty, byl jsem někde měsíc, ale až tady jsem poprvé zůstal natrvalo. Dodnes mě tu drží především atmosféra a to, jak se tu k sobě lidi chovají,“ říká Martin.

V Toyotě našel zaměstnání dokonce i jeho bratr Michal. Nastupoval jen o dva roky později, tedy v roce 1997 a dnes vede druhou část IT, která zodpovídá za vývoj.

Foto: archiv